Mám v hlavě myšlenku, kterou bych už nějakou dobu chtěla sdělit okolí, ale až teď mě někdo nakopl a tomu děkuju.
Předem se omlouvám za možný chaos, ale je to opravdu přenesené z mé hlavy tady sem a nijak jsem si to nepřipravovala a píši to tak jak cítím.
Sedím v pokoji u toho mi hraje hudba, zakoukám se na gramofon a desky vedle něj. Jsou to staré lpíčka nebo hudba interpertů kteří skládaj 'hipsterskou?' hudbu. Nic z toho však momentálně neposlouchám, Po pokoji se mi line old school rap či jen černošská hudba, která mi bere dech. A v tu chvíli je to jakoby dvě moje osoby stály vedle sebe, koukaly a byly si cizí zároveň však blízké.
Mám slzy v očích, protože mám pocit jako bych nevěděla kam patřím a to taky nevím.
Ale proč to nevím? Jak bych to taky mohla vědět, když je mi 16 let a sebe sama poznávám celej život.
Jde mi o to, že mě ze všeho nejvíc štve a mrzí, že dnešníí společnost mi nedává jinou možnost.
Všichni se škatulkujou. Někam zařazujou a každý chce někam patřit. Ať už to vidíme v amerických filmech, ve škole nebo kdekoli na ulici. Je to historicky dané, že jsme se jako lidstvo všelijak členili.
Určitě to má své plus ale pro mě hlavně mínus. Trápit se tím, že mám ráda více rozdílných věcí a proto nezapadnout do určité skupiny. Je to blbost. Nikdo nepatří do jedné určité skupiny. Každý máme svůj styl, své já a svůj svět ve které je sám sebou a nikdo se mu nerovná.
Vždyť i lidi kteří nikam 'nepatřili' nakonec skončili šoupnutí v jedné skupině spolu.
Každý chce někam patřit, ale proč? Aby nevypadal blbě? Aby si našel komunitu lidí se kterýma si rozumí nebo k nim vzhlíží? A je ten člověk potom doopravdy sám sebou? Nemyslím si. Nechci nikam patřit!
Proč nepříjmat lidi takoví jací jsou a nikam je nezařazovat.
Je to něco s čím nejspíš nehnu a sama musím začít hlavně u sebe. A ani to není určeno ke změnění lidstva i když by to bylo moc pěkné, ale opravdu jsou to jen mé myšlenky přepsány na tuto platformu , aby se to jen nějakým malým způsobem rozšířilo mezi lidi.
Je třeba si uvědomit, že (pokud to někdo cítí stejně jako já) všechny ty odlišnosti ve vás tvoří vás samým a že je to tak dobře. Chválit všechny své já a přijmout se. Dělejme věci tak jak cítíme a jak uznáme za vhodné. Ničím se neomezovat ani se stávat něčím čím doopravdy nejsme. Hledat se a najít se.
Slova mé blízké kamarádky:
''Vždyť my můžeme klidně bejt úplně všechno. Poslouchat rap, chodit na metalové koncerty a před spaním poslouchat Vivaldiho. Jde jen o to, jak to cítíš ty. Co se ti líbí a k čemu tíhneš. Lide a jejich komunity můžeme mít někde. Kašlat na lidi. Buďme tím kým chceme být.''
Předem se omlouvám za možný chaos, ale je to opravdu přenesené z mé hlavy tady sem a nijak jsem si to nepřipravovala a píši to tak jak cítím.
Sedím v pokoji u toho mi hraje hudba, zakoukám se na gramofon a desky vedle něj. Jsou to staré lpíčka nebo hudba interpertů kteří skládaj 'hipsterskou?' hudbu. Nic z toho však momentálně neposlouchám, Po pokoji se mi line old school rap či jen černošská hudba, která mi bere dech. A v tu chvíli je to jakoby dvě moje osoby stály vedle sebe, koukaly a byly si cizí zároveň však blízké.
Mám slzy v očích, protože mám pocit jako bych nevěděla kam patřím a to taky nevím.
Ale proč to nevím? Jak bych to taky mohla vědět, když je mi 16 let a sebe sama poznávám celej život.
Jde mi o to, že mě ze všeho nejvíc štve a mrzí, že dnešníí společnost mi nedává jinou možnost.
Všichni se škatulkujou. Někam zařazujou a každý chce někam patřit. Ať už to vidíme v amerických filmech, ve škole nebo kdekoli na ulici. Je to historicky dané, že jsme se jako lidstvo všelijak členili.
Určitě to má své plus ale pro mě hlavně mínus. Trápit se tím, že mám ráda více rozdílných věcí a proto nezapadnout do určité skupiny. Je to blbost. Nikdo nepatří do jedné určité skupiny. Každý máme svůj styl, své já a svůj svět ve které je sám sebou a nikdo se mu nerovná.
Vždyť i lidi kteří nikam 'nepatřili' nakonec skončili šoupnutí v jedné skupině spolu.
Každý chce někam patřit, ale proč? Aby nevypadal blbě? Aby si našel komunitu lidí se kterýma si rozumí nebo k nim vzhlíží? A je ten člověk potom doopravdy sám sebou? Nemyslím si. Nechci nikam patřit!
Proč nepříjmat lidi takoví jací jsou a nikam je nezařazovat.
Je to něco s čím nejspíš nehnu a sama musím začít hlavně u sebe. A ani to není určeno ke změnění lidstva i když by to bylo moc pěkné, ale opravdu jsou to jen mé myšlenky přepsány na tuto platformu , aby se to jen nějakým malým způsobem rozšířilo mezi lidi.
Je třeba si uvědomit, že (pokud to někdo cítí stejně jako já) všechny ty odlišnosti ve vás tvoří vás samým a že je to tak dobře. Chválit všechny své já a přijmout se. Dělejme věci tak jak cítíme a jak uznáme za vhodné. Ničím se neomezovat ani se stávat něčím čím doopravdy nejsme. Hledat se a najít se.
Slova mé blízké kamarádky:
''Vždyť my můžeme klidně bejt úplně všechno. Poslouchat rap, chodit na metalové koncerty a před spaním poslouchat Vivaldiho. Jde jen o to, jak to cítíš ty. Co se ti líbí a k čemu tíhneš. Lide a jejich komunity můžeme mít někde. Kašlat na lidi. Buďme tím kým chceme být.''
