YES / NO

12:13



Už nějakou dobu se mi honí hlavou spousta myšlenek o životě, smyslu života, světě, lidstvu, okamžicích, které prožíváme a tak různě. Začala jsem uvažovat i nad blogem. Je to opravdu něco co mě baví? Baví mě to natolik, abych to dělala? Je to opravdu něco pro mě? ... Miluji to, co dělám, ale za poslední půl rok jsem se docela dost změnila. V hodně směrech se změnily mé názory a postoj k věcem. Začínám žít tak trochu úplně jiný život. Po jednom okamžiku jsem se rozhodla, že přesně takhle chci žít a tak jsem se nadechla. Hodně jsem plánovala do budoucnosti a přála si moc věcí, ale pak jsem se zastavila a začala jsem žít přítomným okamžikem a uvědomila jsem si, že to hlavní mám hned několikrát kolem sebe a to je to nejlepší. Hledám sama sebe, hledám nekonečno, hledám něco, co mě totálně pohltí. Žiji volně, a i když mám několik povinností a stále bych se nejradši hned teď sbalila a odjela někam, aby o mně nikdo pár dní nevěděl, vím, že i tak můžu zažít chvíle, kdy se budu cítit nekonečná, a proto jsem se pozastavila nad jednou a tou hlavní situací, kterou budeme nazývat jako sociální bublina. Prostě a jednoduše 'život na sociálních sítích'. Dám vám sem jednu ''zprávu'', kterou jedna holka napsala na tumblr a úplně tím vystihla můj názor na danou situaci. ,,A tak postujeme fotky z akcí, aby všichni viděli, jaký vedeme sociální život. Snapujeme shity každodenního života a budujeme si pomyslnou fame. Sdílíme zamilované fotky, abychom se podělili s ostatními o své štěstí. Někdy také proto, abychom v tom ujistili sami sebe. Upravujeme scénu, aby vypadala víc instagramově. Ničíme chvíle, abychom je mohli zaznamenat napořád. Už ne pro sebe, ale pro ostatní. Je tahle fotka dost cool? Je tenhle tweet vtipnej? Bude to mít úspěch? ''
Ano i já jsem taková byla, ale o to víc jsem ráda, že jsem si to uvědomila snad zavčas. Nebaví mě, jak denně sleduju fotky všech těch, co sleduji, jak máj všechny ty fotečky vystajlované. 
A proto uvažuji nad tímhle - celou tuto dvou letou práci ukončit. O čem vám tu píšu, úplně o ničem. Když jsem si tento web zakládala, byla jsem očarovaná jinačíma blogerkama. Líbilo se mi, jak se fotí, o čem píšou, atd., ale až teď mi dochází, jestli to jsem vůbec já. Miluji módu, styl, umění a všechno tohle, ale co z toho máte vy? Neoblečete se stejně, nevyfotíte se stejně, protože to byste pak nebyli vy. A proto si čím dál tím více uvědomuji, že 'blogový' svět jen vymývá mozek mladým holkám, možná i klukům. Je to zapeklité a asi už to k dnešní době patří, ale proto se nad tím stálé rozmýšlím. Jelikož nevím, jestli vám ukazuji pravou Vendulu Klímovou. 
Já totiž začala žít a nechci vám do budoucna psát o tom, jak a co dělám, protože některé okamžiky jsou tak spontánní a nečekané, že jediný kdo je uslyší, bude můj deník nebo přátelé, či rodina. Chci, abyste začali taky žít tak, abyste tím vyjádřili sami sebe a to bez sociálních sítí.
Ano stále budu přidávat fotky na instagram, tumblr, facebook a další, ale budou to fotky plné pocitů a emocí a ne talíře s jídlem v restauraci. 
Proto teď možná článek žádný nevyjde, třeba už nikdy anebo se k tomuto blogu někdy v budoucnu vrátím a použiji ho na jiné věci, ale prozatím to nechám otevřené a buď budu pokračovat, nebo ne.
Teď už jen posledních pár vět nakonec...

Žijte, hledejte se, užívejte si přítomného okamžiku a buďte rádi za věci, co máte a nehleďte na ostatní.
Tak třeba zase někdy -Littlewingsof ...



You Might Also Like

2 coments

  1. Pokuď fotíš a píšeš o svém životě, a nežiješ pro fotky a proto abys o tom mohla psát, myslím že je to úplně vpořádku... :)

    ReplyDelete